V Lidovkách vyšel článek od Ludmily Hamplové na toto téma s ohledem na katolickou církev. V dalších dnech se v deníku vyrojilo mnoho polemik s tím článkem, takže jsem si ho znovu našel, abych pochopil, s čím ti lidé polemizují. No, je to problém, který už ovšem nemusím řešit.
Tady je začátek původního textu:
Nevdávala jsem se jako panna a moje dítě se narodilo šest měsíců po svatbě. Na tom by nebylo nic divného, kdybych nebyla katolička. Dopustíte-li se hříchu předmanželského sexu, máte před sebou vizi manželství ovládaného chtíčem a posléze rozvod. Co dalšího katolíci nesmějí? A je to dobře?
Vyrostla jsem v tradiční katolické rodině na malém městě. Nikdo z mých příbuzných ani předků se nikdy nerozvedl, nikdo si nevzal nekatolíka. Od dětství jsem slýchala, jak špatný a zavrženíhodný je pohlavní styk před svatbou. Měla jsem před očima ideál svých rodičů, kteří se intimně poznali až po svatbě. Jako dospívající dívka jsem pravidelně navštěvovala setkání mladých katolíků a zažila adorování předmanželské čistoty. Pozorovala jsem mladé zamilované katolické páry, které se po roce vztahu vzorně držely za ruku a občas si daly decentní polibek. Ti lidé vypadali roztomile a zvláštně zároveň. Tak nějak asexuálně. Tehdy jsem ale netušila, že sama zažiju tvrdý střet reality s katolickou morálkou…
Celý text lze najít v kopii článku [1].
A ty reakce na něj jsou tady [2].