Jednou rukou píšu verše…

Tvorů, jako je Pavel Kohout (1928 –) je na jevišti našich životů velmi málo. Sám si zahrál několik úloh: zaníceného opěvovatele komunismu a jeho vůdců – masových vrahů K. G. a J. S., později politického disidenta a zatím naposled moudrého kazatele.

Čtěme si o tom ledaskde:

Soudruzi moji! Bratři veršů mých!
Ať dál zní píseň horoucí a tvrdá!
Ať na nás vlají jako na žerdích
košile modré, srdce rudá!
—

Pokladnicí tehdejší poezie je sborník Podivuhodní kouzelníci – Čítanka českého stalinismu v řeči vázané z let 1948-55 Antonína Brouska, z něho jeho článek O poezii českého stalinismu bez pověr a iluzí.

A mnoho odkazů pod ním.

[Václav Vlk st. – Američanům nenaléváme, in Neviditelný pes 5. 9. 2015] píše:
(…)
Všichni tito mladiství šílenci – od Pavky Kohouta v padesátých letech po dnešní Dienstbiery a Marksové-Tominové, mladý Stropnický a mladí Uhlové a tisíce dalších různých aktivistů – se vyznačují nezdolným přesvědčením o své pravdě, kterou mají jen oni a nikdo jiný. Jen oni jsou tím předvojem lidstva, který musí vychovávat ostatní zaostalé, neboť bojují za MÍR, třeba po kolena v krvi.

Pavka Kohout, v padesátých letech stalinista, pozdější revizionista, následně „plíživý kontrarevolucionář“ a kolega signatář Charty 77, psal úděsné hovadiny, jako knihu „O černém a bílém“, 1950 – šest povídek pro děti, podávajících pohádkové motivy v komunisticko-budovatelském duchu: O černém a bílém (o rasismu v Americe), O hloupém Honzovi (Honza přestoupí od kulaka do JZD), O třinácti rudých růžích (dívky se obětují v boji proti Francovi [pro mladé – bývalý diktátor ve Španělsku]), O pionýrském šátku, který plakal, O srdci uralského chlapce (ruský Ivan obětuje svá srdce, aby mohl osvobodit Rusko i Prahu), O čtyřech chlapcích a soudruhu Gottwaldovi (dobrý muž s dýmkou doporučí chlapcům, aby místo u cirkusu hledali práci mezi dělníky).
Dnes vystřízlivělý Kohout se přiznává, že napsal po smrti Stalina nadšeně verše:

Ne, nepadne svět do rozvalin
Přes bolest, kterou zažívá.
Je v našich srdcích mrtvý Stalin
Silnější, než byl zaživa.

Tak truchlil básník Kohout. Já bych dodal: „Tak blbnul mladý fanatický stalinista básník Kohout.“ Jeho to pak přešlo, ale mnohé ne. Jak dopadnou dnešní mladí idealisté? Na otázku, zda za tou slepou vírou jindy tak kritických umělců hledat nadšení, oportunismus nebo strach, odpověděl dnešní Pavel Kohout Martinu C. Putnovi: „Dám jedině pravdivou odpověď: ovšemže to první!“ Já bych dodal, že se to tehdy taky setsakra vyplatilo, že?!
(…)